reklama

Šéfkuchařova cesta na Zanzibar - část první

V roce 1989, kdy byla Sametová revoluce a mě bylo necelých 14 roků. Částečně jsem měl rozum z toho co se událo, a částečně mě to v tom věku celkem nechávalo klidným.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (2)

Co jsem v tu dobu vnímal jako největší devizu dění bylo, že jsme se díky všemu stávkování skoro neučili.

V roce 1990 jsme s mamkou prvně vyjeli na západ.

Zaplatili jsme si jednodenní výlet do Vídně. Dnes mi to přijde úplně absurdní, ale v té době tam chtěli všichni, takže nejen, že se jelo z Jaroměře přes 3 hodiny na hranice, ale na hraních byla další tříhodinová fronta, než se člověk za tu ,,čáru,, konečně dostal.

Takže po nějakých 6-7 hodinách cesty, množství snědených řízků z alobalu a vypitých termosek s čajem jsme se dostali do Vídně.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

V kapse pár zmuchlaných šilinků a šlo se. Mariahilferstrasse, Hundertwasserhaus, Ringstrasse, Mozartův dům atd…

Co však bylo pro mě tehdy v těch čtrnácti letech zásadní, to byl fakt, že jsem viděl jiný svět.

Jinou životní úroveň, jiný životní styl, v obchodech jiné zboží. Viděl jsem na ulicích stát auta a motorky, které jsem doposavad znal jen z televize a filmů a které jsem chtěl mít.

To byl pro mě impuls, že chci do světa. Že si chci vydělat peníze a žít jako oni.

Od té doby uplynulo ještě hodně času, než jsem se na Zanzibar dostal, ale vše pěkně popořádku.

V roce 1990 jsem nastoupil na Střední integrovanou školu do Chrudimi. Původně jsem byl přijat na obor kuchař-číšník, ale díky všem změnám, které se v Československu udály jsem se na konec vyučil řezníkem. Teprve v roce 1994 jsem dostal výuční list i z oboru kuchař-číšník.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Hned po vyučení v roce 1993 jsem nastoupil do restaurace Grill Duran v Hradci Králové, kde jsem pracoval až do roku 1996.

Po celou tu dobu jsem se všemožně snažil, abych nemusel na povinnou vojenskou službu a mohl beztrestně vycestovat.

V roce 1996 se to povedlo a svět se mi otevřel.

Nejprve jsem vycestoval do německého Mnichova, kde jsem strávil rok a půl. Po návratu z Německa jsem se na krátkou chvíli vrátil do Hradce, ale moc mě to nebavilo.

Chtěl jsem do Prahy.

Tenkrát jsem si udělal výlet a jel do matičky Prahy objet slavné pražské hotely.

Naštěstí jich v té době nebylo mnoho a tak se to dalo za jeden den zvládnout.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Bohužel pro mě v té době bylo kuchařů ještě mnoho a když už by mě někde chtěli, tak za mzdu, která by se mi nevyplatila. Když si člověk představil, že by z platu ještě platil byt a stravu, tak byl v podstatě v mínusu.

V té době jsem uměl celkem obstojně německy. Prvně jsem se němčinu učil soukromě na střední a potom rok a půl v Německu vás naučí ať chcete nebo ne.

Jenže já s tou němčinou v tom roce 1997 vůbec nepochodil. Všichni chtěli angličtinu.

A tak jsem se zklamán z návštěvy Prahy vrátil do Jaroměře a za pomoci mé bývalé spolužačky se začal učit anglicky.

No učit, absolvoval jsem u ní jednu hodinu a nakoupil si knížky a sešity s vírou v úspěch, ale nějak to nevyšlo.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

To bylo marné a pro mě v té době pomalé. Potřeboval jsem něco, abych se tu angličtinu naučil nějak rychleji.

Vzpomněl jsem si tedy na Německo, jak tam jsem se tam tu němčinu rychle naučil a začal jsem uvažovat o tom, že by bylo dobré odjet do nějaké anglicky mluvící země.

Moje mamka v té době provozovala v Jaroměři na náměstí trafiku. A když si šla v neděli odpoledne do trafiky uklidit, požádal jsem ji, jestli by mi nepřinesla Annonci.

Tenkrát jediné médium, kde dalo něco sehnat. Připomínám, že se psal rok 1997. Mobily ani internet ještě nebyly běžně používány.

V Annonci stálo: práce v USA.

Co myslíte? Jistě, hned jsem tam zavolal. Jel do Brna na schůzku, domluvil se na podmínkách a jel zpět do Jaroměře, abych to prvně oznámil doma. A potom, abych si sehnal turistické vízum do USA.

Ani jedno nebylo snadné. Rodiče vůbec nechápali, proč už zase chci někam letět. A o víza do USA byl takový zájem, že bylo třeba jet před Americkou ambasádu s dostatečným předstihem.

Abych zvýšil své šance na přidělení víza, udělal jsem si rezervaci v hotelu Holiday Inn v Miami. Aby to vypadalo věrohodně, že chci jet opravdu do USA na dovolenou, když už jsem si na to vydělal v Německu.

Před americkou ambasádu jsem přijel v neděli ve 14:00. U sebe jsem měl rybářskou stoličku, deku, termosku a řízky. Ambasáda otevírala v pondělí v 08:00 ráno a brala prvních 50 zájemců o víza. Přesto, že jsem přijel již ve 14:00, byl jsem třetí na řadě.

Přede mnou stáli 2, kteří jak jsem zjistil ráno stáli frontu za peníze. Ráno přišli 2 maníci, kteří jim dali peníze a vystřídali je.

Abych to neprotahoval, vizum jsem na štěstí dostal a někdy na podzim 1997 jsem do USA odletěl.

Můj pobyt v Americe trval 6 měsíců. Do té doby jsem se musel vrátit, aby z toho nebyl průšvih. Celá má stáž v USA je na několik samostatných článků, ale proto, že se chci především ve svém psaní dostat k tomu Zanzibaru, nebudu se nyní v USA zdržovat.

Jen chci říct, že mise byla splněna. Stačilo mi těch 6 měsíců k tomu, abych se obstojně naučil anglicky a tím získal svoji vysněnou práci v Praze.

Po návratu do Čech jsem opravdu získal práci v největším a tenkrát nejluxusnějším hotelu Hilton v Praze. Nastoupil jsem jako Sous Chef do jedné z restaurací hotelu a byl jsem tam celkem něco málo přes rok.

Jenže mě nějak pálilo dobré bydlo a chtěl jsem zase do světa. Mým snem byla Austrálie, nebo Nový Zéland. A proto, že ten hotel, ve kterém jsem pracoval měl své pobočky po celém světě, vymyslel jsem plán:

Kolega, který už tenkrát uměl s počítačem mi pomohl sestavit mé první Curriculum Vitae

v angličtině. Společně jsme sepsali srdcervoucí průvodní dopis a já si vzal katalog hotelů, koupil štos obálek a začal obesílat všechny Hiltony, kde jsem si myslel, že by se mi mohlo líbit.

Tento štos dopisů jsem odnesl na poštu a odeslal. Nedovedete si představit, kolik peněz já tenkrát utratil jen za poštovné.

Pár odpovědí jsem tenkrát dostal, ale spíše zdvořilostních. Většinou to skončilo na pracovních povoleních a vízech.

Já to však nevzdal.

Teď střih, stejné místo, stejná situace, jen o pár let později:

Opět Jaroměř, opět mamka, opět trafika a opět Annonce.

A v ní stálo ,,Hledáme šéfkuchaře do Afriky,,. Pravda, Nový Zéland to nebyl, ale hledali šéfkuchaře. Chápete? Šéfkuchaře. To je další level. Mohl bych být šéfem již ve 21 letech.

Dnes mi to přijde absurdní a naivní, ale já to tak opravdu viděl. Pořád jsem se za něčím hnal. A to mi zůstalo.

Takže, po návratu z Jaroměře do Prahy jsem na inzerát zavolal, a dal si schůzku v nějaké agentuře v Praze. Tam proběhl krátký pohovor a pak dlouhé čekání.

Myslím, že dokonce i několik měsíců se nikdo neozval. A já už se skoro smířil s tím, že nikam nepojedu.

Navíc se mi pracovně dařilo. Nejen, že jsem měl dobrou pozici za dobré peníze v nejlepším hotelu, ale v tu dobu jsme dělali první kuchařskou Show na TV Prima, která se jmenovala Mňam, aneb Prima vařečka. Úžasné období. Natočil jsem s kolegy více jak 100 dílů a na velmi krátkou dobu si zažil jaké to je být mini celebritkou. Lidi mě poznávali, chodily mi do televize dopisy, rozdával jsem autogramy, psal recepty na počkání, ach …..

A najednou telefon. Mr. Raguz from Stockholm se mi ozval, že provozuje hotel na Zanzibaru a že jsem mu já před časem přes českou agenturu reagoval na pozici Executive Chef /šéfkuchař/.

A on, protože zná Česko a ví že česká gastronomie je kvalitní a dobrá, tak že by mě rád přijal do týmu a nabídl mi pozici zástupce šéfkuchaře.

Zástupce? Slyšel jsem dobře, zástupce? No chápete to, mě, celebritě nabídl nějaký dědek ze Švédska zástupce? On asi neví s kým mluví?

A s díky jsem odmítl. Dodnes nechápu, kde se ve mě vzalo tolik sebevědomí a drzosti, ale já to vážně odmítl.

Jenže on se dědek nedal. Za dva dny volal zase. A že si to prý rozmyslel a že mi na konec nabízí to místo šéfkuchaře a prý kdy můžu přiletět. No konečně mu to došlo :-)

Chápete to? Ve 21 letech šéfkuchařem pětihvězdičkového hotelu v Africe? Sen.

No kdy můžu přiletět? Vím já? Vždyť jsem měl v Praze práci, točil jsem na Primě, byt v nájmu, přítelkyni a tak dále.

Faxem jsme si naposílali smlouvy, náplň práce atd… Dohodli jsme se, že dám v práci výpověď, vyřeším vše důležité a přiletím.

Jenže on byl nějak problém s letenkami nebo co a já musel odletět za 3 týdny potom, co jsme si volali. Události nabraly úplně jiný směr. Dotočil jsem posledních pár dílů a domluvili jsme se na ukončení spolupráce. V práci mi naštěstí vyšli vstříc a pustili mě na dohodu. Pustil jsem pronajatý byt, domluvil prodej auta.

Jen ta přítelkyně mi tenkrát bohužel ještě zůstala.

A nic nebránilo tomu letět za svým snem.

Jen poslední formalitka chyběla a to, oznámit to svým rodičům.

Přijel jsem k rodičům na víkend v 15:00 v pátek a věřte - nevěřte, už večer ve 21:00 jsem byl zpět v Praze. A to je z Jaroměře do Prahy 120 Km. A do byla dálnice jen do Poděbrad.

Táta to nedal. On to prostě nechápal. Kluk z malého města, který udělal díru do světa už tím, že je v Praze. Navíc jsem točil v televizi. Minimálně v Jaroměři jsem byl celebrita jako hrom. Tak kam se pořád cpu?

Doslovně říkal, co tam u těch černých tlam budeš dělat? Seď na prdeli doma a nikam nelítej.

Strašná hádka. Už bych to nerad opakoval.

No, do odletu jsme se ještě viděli a nějak situaci uklidnili, ale bylo to těžké.

Ale přes to všechno jsem v září 1999 sedl do letadla a přes Amsterdam, Nairobi a Mombasu jsem asi po šestnácti hodinách přistál na letišti v Zanzibaru.

Konec první části.

Radek Pálka

Radek Pálka

Bloger 
  • Počet článkov:  28
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Jak to začalo..... Někde v mých 6-7 letech si rodiče vzali do hlavy, že strašně chci být kuchařem :-). Moje mamka byla vyučenou cukrářkou. Avšak po vyučení cukrařinu dělala jen velmi krátce a když přišla v roce 1971 do jiného stavu s bratrem, přestala cukrařinu dělat profesionálně a již se k tomu nikdy naplno nevrátila. Nicméně v osmdesátých letech si mamka tajně doma přivydělávala pečením dortů na zakázku. A já, jako dnešní dítě z reklamy jsem se kolem ní motal a asi tím si všichni vzali do hlavy, že kuchařina mě strašně baví a že nic jiného vlastně ani dělat nechci :-). Zvláštní je, že pokud je člověku něco dlouhodobě podsouváno, tak tomu začne věřit. Na konec jsem byl i já tím, který začal říkat, že si od dětství přeje být kuchařem. Možná tomu i tak bylo. Já vlastně ani nevím Každopádně se tak i přes některé komplikace stalo a jsem tomu rád. A z nutnosti je životní láska Upřímně láska na první pohled to úplně nebyla. Díky sametové revoluci v roce 1989 jsem sice nastoupil do chrudimské hotelové školy, ale na příbuzný obor řezník. No, nebudu rozebírat má studia. Ale řezníkem jsem se po pár peripetiích vyučil a rok na to jsem udělal rozdílové zkoušky a vyučil se i kuchařem. Mým štěstím bylo, že jsem hned po vyučení nastoupil do Restaurantu Grill Duran v Hradci, Králové, kde jsem nejprve řezničil a postupně se přibližoval do kuchyně, až jsem bourání masa úplně pověsil na hřebík. Mým druhým největším životním štětím /první je moje manželka/ bylo, že jsem měl to štěstí a dostal jsem se do kuchyně v Duranu, kde vládl tehdy asi třicetiletý šéfkuchař Jiří Syrový. A díky němu a díky jeho přístupu ze z nutnosti stala LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT. Zoznam autorových rubrík:  NezaradenéSúkromné

Prémioví blogeri

Iveta Rall

Iveta Rall

86 článkov
Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

3 články
Karolína Farská

Karolína Farská

4 články
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu