Americké vězení -část čtvtrá z cyklu Jak jsem dobyl Ameriku a jak Amerika dobila mě

Autor: Radek Pálka | 6.2.2019 o 6:00 | Karma článku: 4,10 | Prečítané:  1615x

Supermarket, jakým byli v roce 1997 Walmarty v Americe jsem viděl prvně.

Byť v Čechách bylo již 7 let po revoluci, tak k nám se dostala teprve Delvita, Norma a Julius Meinl.

Walmarty, K-marty a všechna super a hyper monstra v Čechách do té doby nebyly. Nebo možná v úplných začátcích.

Ta obrovská nákupní centra se spoustou prolézaček pro děti, ledovou plochou, Fast foody, spoustou malých obchodů jsme do té doby neznali.

Přiznám se, že první noc, kterou jsem prožil v mé nové práci jsem nestačil valit oči.

Toho zboží...těch věcí, těch lidí.

Jen vajec měli asi 5 druhů. S, XS, M, L, XL, jako u oblečení. Pochopitelně že i se vzrůstající velikostí vajec rostla i jejich cena. A měli to tak vychytané, že se větší vajíčka nevešla do proložek těch menších. To víte, že jsem to zkoušel:-)

Byl jsem jako v Jiříkově vidění.

A i když mi mí noví kolegové vysvětlovali co bude náplní mé práce pro následujících 6 měsíců, únava a nové zážitky mi udělaly v hlavě takový zmatek, že jsem stejně věděl prd.

Naštěstí činnost, kterou jsem měl vykonávat nepatřila k nejsložitějším, ta tak jsem vše i přes momentální indispozici celkem rychle pochopil.

Ve 22:00 se supermarket zavřel pro veřejnost a nastoupili jsme my společně se security a doplňovači zboží.

Nejprve jsme ty mega plochy museli zamést. Potom jedna skupina běhala za mycími stroji a druhá skupina za leštícími stroji.

To vše se muselo zvládnout do šesti do rána, kdy si manager uklizený a vypulírovaný supermarket převzal a my mohli domů.

To bylo strašných kilometrů, co jsem za tu noc naběhal. V životě jsem nebyl hubenější, jako když jsem se ze států vrátil :-).

Jaká úleva, když jsem po dalších osmi hodinách bez spánku a odpočinku vylezl před market.

Venku teplo, vycházelo sluníčko, paráda.

Zapálil jsem si svoji zaslouženou cigaretu a čekal na zpozdilé kolegy.

Ta myšlenka, že se již za pár minut dostanu na svůj propůjčený gauč mě dostávala do transu.

Trochu mě znervózňovalo množství policistů, kteří se začali shromažďovat před zaměstnaneckým vchodem do Wallmartu, ale co, asi to patří k náplni jejich práce, pomyslel jsem si.

Když mí kolegové konečně vylezli, policie se dala poměrně rychle do pohybu a obklíčili nás tak, aby nikdo z nás nemohl uniknout.

A je to tady. Imigrační. To bylo první, co mě napadlo. Při mém štěstí jsem si naflákal stovky dolarů dluhů za první tři dny ve státech a svých tvrdě vydělaných 50 dolarů, co jsem měl dostat za dnešní noc si neužiju a navíc mě budou s ostudou deportovat domů. V lepším případě dostanu tučnou pokutu a tím pádem zůstanu v USA nadosmrti, než vše zaplatím.

Připomínám, že jsem ve státech 3 dny a že stále neumím až na pár slovíček anglicky prakticky vůbec nic.

Z chování a gestikulace policistů jsem pochopil, že je mám následovat.

Jako stádo hus jsme šli všichni spořádaně mezi policisty.

Jejich stanice byla přímo v supermarketu v prvním patře, takže cesta nebyla díky Bohu dlouhá.

Mé kolegy odvedli do místnosti za velkým oknem, kterým jsem na ně viděl a mě nechali v druhé místnosti samotného.

Fakt, že mě nechali bez dozoru mě do jisté míry uklidňoval, a přiváděl k myšlence, že bych mohl utéct.

Problém byl v tom, že i kdybych přes neskutečnou bolest nohou a celkovou únavu po noční šichtě našel sílu a zdrhnout, tak jsem stejně nevěděl kam jít.

Bydleli jsme někde za městem. No za městem, za tou dírou v Texasu, která prakticky není ani na mapě.

V tom spěchu jsem se vůbec nezajímal o adresu. Vždyť mě do práce odvezli a předpokládal jsem, že mě i z práce odvezou zpět domů.

Zeptat se na cestu bych taky nezvládl, takže myšlenku na únik jsem tím pádem vypustil a čekal co bude.

Přes okno jsem viděl, jak s kolegy jeden z policistů mluví a dle gest jsem pochopil, že celkem důrazně. Všichni zatčení měli velmi zvláštní výraz ve tváři, ze kterého jsem usoudil, že situace není dobrá.

Náhle všichni odvedení /mimo mě/ začali na pokyn policisty vyprazdňovat svá příruční zavazadla, která si sebou donesla. Ani jsem si nevšiml, že je mají. K mému úžasu jsem zjistil, že někteří v nich měli několik nových fotoaparátů, někdo diktafony, CD přehrávače, Walkmeny, někdo konzervy s masem a jiní dokonce nějaké fungl nové oblečení a různá CD světových interpretů.

Pochopil jsem, že jsem se stal svědkem zátahu na Čechy, kteří mimo úklidu po nocích v supermarketu kradli. Proč zrovna dnes? Proč to nemohli udělat včera? Komu jsem co udělal? Nejdřív Chára a teď tohle.

Na druhou stranu sláva, není imigrační. Alespoň nějaká dobrá zpráva, takže mě nepošlou domů.

Sice jsem nevěděl co bude dál, ale rozhodl jsem se, že svoji židli, na které jsem jako přikovaný seděl neopustím.

Po nějaké době jeden z mých kolegů kolem mě v doprovodu policisty prošel /asi šel na wc/ a já při jeho cestě zpět jsem se od něho snažil zjistit co bude.

Prý v klidu. Oni vědí, že ty jsi čistej. Proto tě taky nechali sedět tady. A ten policajt říkal, že jestli chceš, že můžeš jít.

Můžeš jít. Kam asi? Copak já vím kde jsem? Copak vím kam jít a jak se tam dostat? Ani náhodou. Pěkně si tu počkám na ostatní.

Ne děkuji, počkám tu na vás, odvětil jsem. Spíš mi řekni co jako bude?

Povídal něco o tom, že se bude muset sepsat protokol a že pak se půjde.

Ok, to vydržím.

Upřímně nevím jak dlouho jsem tam čekal. Jak jsem byl unavený, na židli mi padala hlava únavou a místy jsem klimbal.

Když jsem procitl, viděl jsem, jak policajti odvádí již s rukama za zády a pouty mé kolegy někam ven.

Héééj. Kam jdete? Co já? Hulákal jsem na ně.

Jeden z policistů mi něco řekl, pokrčil rameny a ukázal rukou směrem k němu.

Úplně jsem nechápal co mi chce říct, ale odpovědět jsem YES. /potom mi jeden z kolegů vysvětlil, že se ptal jestli patřím k nim/.

Zase něco řekl a pohyb ruky už byl tak razantní, že jsem pochopil, že mám jít k němu.

Z jeho dalšího gesta jsem opět pochopil, že se mám otočit a že mám dát ruce za záda.

Cvak. Dostal jsem taky pouta.

Počkat, nou, nou, áj nou, to je omyl herr policist. Asi mi nerozuměl.

Heéééj, řekněte mu, že já neto, že já nekrad. Vždyť to je celý postavený na palici.

Nechají mě sedět v první místnosti, protože vědí, že já do toho gangu nepatřím a pak mi dají pouta?

Hlavně se uklidni. Řekl jeden z mých kolegů.

Povezou nás na výslech. Potom nás všechny pustí. Ale proto, že jsme zadrženi, musí nám dát pouta. Chápeš?

No chápu. Ale proč mám ta pouta i já?

Na druhou stranu jistota, že své kolegy neztratím a že se dříve či později dostanu domů mě natolik uklidnila, že jsem odevzdaně s pouty na rukou sedl do jejich policejního vozu.

No sedl, vmáčkli mě tam.

Zkoušeli jste někdy se spoutanýma rukama za zády nasednout do auta?

To prakticky nejde, když se nemáte jak chytnout.

Co jsem třeba do té doby vůbec netušil byl fakt, že policajti v Americe nemají na zadních sedačkách polstrování. Jen takové tvrdé plastové sezení. Prý kvůli snadnějšímu čištění a hygieně.

A jak mě tam vmáčkli, přisedl jsem si ty ruce vzadu i s pouty. Ty mrchy pouta se mi zamáčkly ještě víc do zápěstí a to byla hrozná bolest.

Myslel jsem si, že pojedem pár minut na nějakou vybavenější policejní stanici, kde se zbytkem posádky sepíší protokol a bude.

Když jsme už ale jeli asi půl hodiny, byl jsem celkem nervózní.

Když už jízda trvala hodinu a bolest zápěstí mě takřka přiváděla k šílenství myslel jsem, že se zblázním.

Bolest, strach, ůnava, to vše mě úplně deptalo.

Když se ale asi po hodině a půl jízdy v dáli začal rýsovat obrovský komplex budov obehnaný vysokou zdí s ostnatými dráty navrchu a s odstřelovači na střeše, v uniformách, které jsem znal jen z amerických filmů, tušil jsem, že něco není v pořádku.

Za velkými, těžkými zelenými vraty, kterými jsme projeli do areálu auta zastavila a my byli z vozů vytažení. Naši strážníci předali nás a haldu papírů našim novým hostitelům a odjeli.

Takže tady se bude sepisovat protokol? Tady se bude konat ten výslech?

Ať už mi sundají ta pouta, nebo se bolestí zblázním.

Jakoby mě vyslyšeli. Opravdu po chvíli přišel uniformovaný strážník a pouta mi sejmul.

Senk jů. To byla úleva. Krátký monolog uniformovaného mužíka. Ani z jeho gest jsem nepochopil o co jde. Takže nezbývalo nic jiného, než vyčkat a dělat to samé jako mí spoluobvinění.

Proč se svlékají? Co jako děláte?

Nekecej a svlékni se taky.

Já? Proč?

Dělej

Donaha?

Jo

Takže jsem se začal svlékat taky. Celej a úplně.

Co to jako má znamenat? Co bude teď?

Další uniformovaný s gumovými rukavicemi bez sebemenšího ostychu udělal tělesnou kontrolu.

Podíval se nám do všech tělesných otvorů a když u nikoho z nás nic nenašel, poručil se obléct.

To ponížení. Ta ostuda. Myslel jsem, že se hanbou propadnu.

Jelikož jsem už byl celkem slušně vytočený, chodil jsem všude první, abych se jakkoli domohl svého práva.

Velkým výtahem jsme se dostali o několik pater výš, kde za pultem sedělo na vysokých, jakoby barových židlích několik černých policajtů. Nejsem rasista. Jen prostě všichni bachaři byli černí.

Všichni byli vyžraní a evidentně dobře naladění. Alespoň to na mě působilo, jako že si mezi sebou dělají srandičky.

Passport.. Dal jsem mu ho.

Něco psal. Pak něco říkal, ale tomu jsem nerozuměl.

Ten prostor byl jak z nějakého filmu. Špinavé oprýskané stěny, tvrdé dřevěné lavice. Na vysokých židlích policajti, kteří si mezi sebou povídali a každou chvíli vybouchli v záchvatu smíchu. Ten co sepisoval mě se co chvíli na vysoké židli nadzvedl a normálně si usral, jako by se nechumelilo.

Pohyby ruky mě vyzval, abych odevzdal šperky, z kalhot pásek a z bot tkaničky.

Věděl jsem že jde do tuhého.

Druhý bachař mě po chvíli vzal za rameno a odvedl do druhé místnosti.

Pochopil jsem, že černá obdélníková cedulka s kombinací čísel a písmen je mým identifikačním číslem a že se budu fotit.

Levý profil, pravý profil a ještě jednou zepředu.

Vyděšeného a na pokraji zhroucení mě bachař vzal, otevřel těžké ocelové dveře a bez všech mých anglicky mluvících kolegů mě zatlačil do velké společné cely, kde pobývalo asi 20 vězňů v oranžových mundůrech a teď já.

Jediné, na co jsem měl ještě sílu myslet byly úryvky z Cimrmanova Dobytí severního pólu:

Když to srovnám s tím výletem na Kokořín... byly tam skály pískovcový, vobčerstvení... co je tady? Prd!

 

A pokračování příště

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Siekelovci sa stiahli. La Casa de Slota prešla k právnikovi z kauzy emisie

Firma, ktorá vilu vlastní, dlhuje Trabelssiemu.

Stĺpček šéfredaktorky

Nech hanba po hlasovaní o kandidatúre Fica nie je kolektívna

Fico nie je jediným problémom voľby.

DOMOV

Voľba ústavných sudcov: Pozrite si možné scenáre vývoja (video)

Čo všetko sa môže v parlamente odohrať v utorok?


Už ste čítali?