Radek Pálka
Obsluhoval jsem japonského císaře
Nikdy předtím jsem neměl potřebu chlubit se tím, pro koho jsem kdy vařil, byť výčet osobností je velký.
Jak to začalo..... Někde v mých 6-7 letech si rodiče vzali do hlavy, že strašně chci být kuchařem :-). Moje mamka byla vyučenou cukrářkou. Avšak po vyučení cukrařinu dělala jen velmi krátce a když přišla v roce 1971 do jiného stavu s bratrem, přestala cukrařinu dělat profesionálně a již se k tomu nikdy naplno nevrátila. Nicméně v osmdesátých letech si mamka tajně doma přivydělávala pečením dortů na zakázku. A já, jako dnešní dítě z reklamy jsem se kolem ní motal a asi tím si všichni vzali do hlavy, že kuchařina mě strašně baví a že nic jiného vlastně ani dělat nechci :-). Zvláštní je, že pokud je člověku něco dlouhodobě podsouváno, tak tomu začne věřit. Na konec jsem byl i já tím, který začal říkat, že si od dětství přeje být kuchařem. Možná tomu i tak bylo. Já vlastně ani nevím Každopádně se tak i přes některé komplikace stalo a jsem tomu rád. A z nutnosti je životní láska Upřímně láska na první pohled to úplně nebyla. Díky sametové revoluci v roce 1989 jsem sice nastoupil do chrudimské hotelové školy, ale na příbuzný obor řezník. No, nebudu rozebírat má studia. Ale řezníkem jsem se po pár peripetiích vyučil a rok na to jsem udělal rozdílové zkoušky a vyučil se i kuchařem. Mým štěstím bylo, že jsem hned po vyučení nastoupil do Restaurantu Grill Duran v Hradci, Králové, kde jsem nejprve řezničil a postupně se přibližoval do kuchyně, až jsem bourání masa úplně pověsil na hřebík. Mým druhým největším životním štětím /první je moje manželka/ bylo, že jsem měl to štěstí a dostal jsem se do kuchyně v Duranu, kde vládl tehdy asi třicetiletý šéfkuchař Jiří Syrový. A díky němu a díky jeho přístupu ze z nutnosti stala LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT. Zoznam autorových rubrík: Nezaradené, Súkromné
Nikdy předtím jsem neměl potřebu chlubit se tím, pro koho jsem kdy vařil, byť výčet osobností je velký.
Nejen nezájem učňů a nekvalitní kantoři. Za stav současné gastronomie může nejen nezájem studentů, ale především úroveň vzdělávání budoucích kuchařů.
Lítačky se rozlétly jak v nějaké Disneyovce a já řádně nabalen z podzimní Prahy jsem konečně vstoupil do tropů americké Miami. A Chára? Ten nepřišel………
Asi nemá a ještě dlouho mít nebude, ale kultura českého stravování je díky bohu za posledních pár let na takové úrovni, že lidé postupně ztrácejí zájem o tyto formy stravování.
V roce 1999 jsem byl poprvé šéfkuchařem. Odešel jsem jako zástupce z velkého pražského hotelu a proto, že jsem nechtěl čekat až přijdu na řadu, šel jsem štěstí naproti jinam.
V Praze, to zdaleka ještě nebylo letiště Václava Havla, když jsem nastoupil do luxusního letadla, které mne během krátké doby přepravilo do Amsterdamu.
Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal. Podrobně je to popsané v první části Mé cesty na Zanzibar.
V roce 1989, kdy byla Sametová revoluce a mě bylo necelých 14 roků. Částečně jsem měl rozum z toho co se událo, a částečně mě to v tom věku celkem nechávalo klidným.